Při zvažování cíle naší obvyklé prázdninové výpravy minulý rok zvítězila Botswana. Tento jihoafrický stát mimořádně oplývající přírodními krásami je větší než Francie, ale počet obyvatel má asi jako Praha s okolím.

Po volbě cílové země začali důkladné přípravy. V první řadě bylo třeba získat nějaké bližší informace. Ty jsme po telefonické žádosti obdrželi z botswanské ambasády v Londýně. V zaslaných brožurách jsme si potvrdili, že zdejší vláda uplatňuje velmi přísnou formu ochrany přírody, v jejímž rámci je omezen počet turistů, kteří dostanou povolení ke vstupu do rezervací. Proto je zcela nezbytné včas na Botswanské správě národních parků zarezervovat nejen vstupy, ale rovněž ubytování v campech. Tyto campy jsou na rozdíl od podobných zařízení v JAR či v Zimbabwe umístěny volně v divočině a jedinou civilizační vymožeností tu jsou záchody, umyvadla a sprcha. Každá skupina návštěvníků v počtu 1 - 20 dostane přidělený plac o velikosti cca 100 x 100 metrů, na kterém si postaví své ubytovací zařízení. V úvahu připadá stan, obytné auto nebo campervan (vozidlo s možností postavení stanů na střeše). Jelikož campy nejsou zásadně oploceny, je zcela běžné, že se zde promenádují sloni, hyeny, lvi a jiná divá zvěř. Proto je vhodné před spaním nevypít příliš piva, neboť noční ulevení si by mohlo být poslední.

Dalším nezbytným krokem je vyřízení vstupních víz. Příslušný úřad je v Bruselu a víza zde za nevelký poplatek v přepočtu asi 250 Kč vystaví do čtrnácti dnů. A tak jsme tam poslali pasy a po sdělení, že je vše připraveno, jsme se jeli podívat na Maneken-Pis (známého bruselského čůrajícího chlapečka) a zárověň vyzvednout zmíněné vstupní formality.

Při cestě do Botswany je důležité rovněž vědět, že zatímco se ve zdejším soukromém sektoru dá běžně platit jihoafrickými randy i platebními kartami, ve státních institucích, mezi něž patří i Správa národních parků, berou pouze zdejší měnu pulu ( 1 P = cca 10 Kč) a pouze cash. Vstupné do rezervace se platí na vstupní bráně a v současné době je cena za osobu a den 50 P a za jedno přenocování 20 P.

Příroda je v botswanských národních parcích skutečně člověkem nedotčená a tak není divu, že se neobejdete bez terénního auta s dostatečnou zásobou pohonných hmot, vody a jídla. Pro tyto účely je vhodné si zapůjčit speciálně upravený automobil v Jihoafrické republice, kde je v této branži skutečně široká nabídka (dostupná i na internetu). Ovšem i zde je nutné provést včasnou rezervaci.

Pak již zbývalo zajistit antimalarika a letenky do Johannesburgu a vše bylo připraveno k odjezdu.

Po příletu do Johannesburgu jsme si v půjčovně vyzvedli automobil, který nás měl dopravit bezpečně k cíli a zpět. Vsadili jsme na čtyřmístný terénní vůz v úpravě campervan, pro naše účely vskutku skvěle vybavený – 2 dvoulůžkové rychlorozkládací stany na střeše, nádrž na 150 l benzínu, tank na 50 l vody, lednička, skládací židličky, nádobí, PB vařič, ručníky… . A tak jsme po převzetí vozu mohli spokojeně vyrazit směr Botswana.

Na hranice to je asi 500 km a pokud tam nechcete strávit noc, je nutno na přechod dorazit do 18 hodin. Poté je až do rána zavřeno. Nám se to stihnout podařilo.

Pokračovali jsme dál, i když už zapadalo slunce a v Botswaně není radno po setmění jezdit. Není to z důvodu kriminality, ta je zde jedna z nejnižších v Africe, ale z důvodu časté přítomnosti domácích zvířat na silnici. Zvláště pak krávy, které na rozdíl od českých nejsou flekaté, ale většinou černé, jsou na asfaltové silnici ve tmě opravdu špatně vidět, o čemž jsme se brzy přesvědčili a zásobili tak blízké okolí na nějakou dobu steaky.

Po vyřízení všech pohavarijních formalit na nejbližší policejní stanici, nás místní vrchní policista Victor pozval k sobě, abychom v pohodlí jeho domu (mimochodem velmi pěkného a prostorného) vyčkali příjezdu náhradního auta.

To bylo do 24 hodin po bližším setkání se skotem přistaveno, a tak jsme se opět vydali na cestu za našimi hlavními cíly – deltou řeky Okavango a národním parkem Chobe.

Konečně jsme dorazili do východiska k deltě – města Maun. Zde jsme nakoupili proviant, doplnili všechny nádrže, vyměnili dolary za místní měnu a tím jsme byli dokonale připraveni na divočinu, která na nás – jak jsme doufali –   v Okavangu čekala.

A skutečnost nás nezklamala. Delta řeky Okavango se svou rezervací Moremi je unikátní území tvořené vnitrozemskou deltou. Řeka tu tvoří spoustu ramen, ostrovů a močálů, a dostatek vody a s tím spojené bujné vegetace přitahuje značné množství rozličných zástupců živočišné říše. Vyloženě jako v ráji si zde musí připadat každý milovník ptáků, ale ani obdivovatel většího zvířectva nebude zklamán. Můžeme se tu setkat se zástupci tzv. „Velké pětky“ (slon, nosorožec, buvol, lev, leopard), přičemž zejména na slony jsme naráželi na každém kroku. Kromě zmíněných patří k nejpočetněji zastoupeným obyvatelům oblasti hroši, krokodýli, zebry, žirafy a samozřejmě mnoho druhů antilop.

Další věc, která nás příjemně překvapila, byla nepřítomnost komárů, způsobená vhodným srpnovým termínem naší výpravy. V tuto dobu totiž končí zima, a tudíž jsou noci ještě poměrně chladné, což zdejší moskyti vyloženě nesnáší.

Kochajíce se pohledem na okolní nespoutanou přírodu, projížděli jsme cestami či spíše necestami Okavanga. Občas jsme byli nuceni porušit jedno ze základních pravidel a vystoupit z auta. To když jsme po nápravy vězeli v písku a abychom se pohnuli, museli jsme zapojit veškerou svou fyzickou sílu. Rovněž brody tu dokážou připravit zajímavé zážitky. Zejména pak pro plazology, kteří mají jedinečnou příležitost vidět z bezprostřední blízkosti krokodýli, kterak zřejmě na základě nabytých zkušeností s nadějí očekávají, až se začne vyprošťovat uvízlý automobil. My jsme se zachovali jako hamouni a nedopřáli jim ani sousto.

Nám určený camp jménem Khwai se nacházel na břehu stejnojmenné řeky, která tvoří severní hranici rezervace Moremi. Poloha to je velmi výhodná zejména pro možnost pohodlného pozorování hrochů. Měli jsme možnost vidět v praxi i jejich nevraživost vůči krokodýlům – hroší samec procházející kolem nic netušícího krokodýla znenadání mohutně napřáhl svou přední pravačku a nakopl ho až ten povyskočil a pro jistotu zmizel v tůni. V noci potom jsme pozorovali jak hroši vylezli z vody a kousek od našeho campervanu se pásli.

Další výhodou polohy našeho campu byla blízkost domorodé vesnice, kde, jak jsme s překvapením zjistili, bylo možné v nevábně vypadající plechové boudě zakoupit studené pivo. Protože jsme měli chuť na čerstvé maso a vesničané byli dle vlastního tvrzení bušmeni a rybáři, zkusili jsme sehnat nějaké ryby. Podařilo se za v přepočtu asi 30 Kč získat něco mezi sumcem a bahníkem, a jak se po úpravě na roštu ukázalo, je to velmi užitečná ryba. Z Moremi jsme pokračovali do národního parku Chobe. Ačkoliv tento národní park je jen kousek cesty od delty, charakterem krajiny je zcela odlišný. Dalo by se říci, že se zde setkáváme s klasickou africkou krajinou, jejíž ráz určují rozlehlé planiny porostlé suchomilnou vegetací, občas zpestřené kamenitými kopci. S výjimkou okolí řeky Chobe, která tvoří severní hranici nejen rezervace, ale i Botswany, je tu velmi málo vodních zdrojů. Divokých zvířat je však i zde ohromné množství a k jejich oblíbené zábavě patří návštěvy campů, kde slídí co, popřípadě koho by zkously. U již zmiňované řeky Chobe je zase možno vidět mnoho rozličných druhů ptáků. Kromě toho tu lze s výhodou využít skutečnosti, že na namibijské straně řeky není žádná rezervace a tak je na protějším břehu dostatek rybářů ochotných za nevelký peníz trochu zariskovat, přeplout na lodičce a prodat něco zaručeně čerstvých ryb.

Náš čas vyměřený pro poznávání botswanské vskutku nádherné a člověkem dosud nepříliš dotčené přírody se pomalu naplnil a tak jsme se na hranicích se Zimbabwe naposled ohlédli, připili si místním pivem a s trochou nostalgie Botswanu opustili .