I. než jsme se dostali do hor

V létě roku 1989, na sklonku epochy bolševismu v našich zemích, rozhodli jsme se podniknout unikátní objevnou cestu do horského uzlu Matča.
Tento horský uzel se nachází na pomezí Tádžikistánu, Kyrgizstánu a Uzbekistánu, kteréžto dnes nezávislé státy byly tehdy součástí Velkého největšího.
Abychom ošálili komunistickou byrokracii a dostali velmi obtížně získatelné povolení na cestu do SSSR, zfalšovali jsme za pomoci t.č. nejmodernější techniky (kopírky) pozvání od Kazašskovo alpinističeskovo svjaza. Bolšouni nám to sežrali, takže jsme se na tu dobu zcela nemyslitelně mohli po celým CCCP úplně volně pohybovat – dokonce jsme měli povolení zdolat sedmitisícovku Pik Lenina. No, ale to ani nejbláznivější z nás nezamýšleli. 
Jako jsme byli precizně vybaveni papírově, připravili jsme se i po technické stránce. Dle rad zkušených horolezců jsme si povypůjčovali mačky a cepíny, zakoupili dobrý spacáky, bágly, svářečský brejle proti odrazu slunečních paprsků na ledovci, sušený jídlo, glukózu jako zdroj energie, mineralizátor ke zpitnění ledovcové vody, atd.
A tak jsme jednoho srpnového dne v sestavě já, Milan (řečený Henlein), Karel a dva jeho známí vyrazili vlakem do Kyjeva, odtud letadlem do Taškentu, a pak autobusama dál směrem, kde jsme tušili cíl naší cesty. V Kokandu, kde nás místní usedlík pozval na čaj a nocleh, jsme zažili jednu z nejhorších nocí – bylo asi 30 stupňů a hrozný mračna komárů. Ale mělo to tu výhodu, že jak jsme byli oteklý od štípanců, splynuli jsme s domorodcema. Další cesta byla vzhledem k našim značně nedokonalým mapám dost složitá, místní obyvatelstvo nám taky moc neporadilo a tak jsme už přestávali doufat, že se dostaneme kam jsme měli naplánováno. Karel a spol. to psychicky nevydrželi a při prvním spatření trochu vyšších hor mě a Milana opustili. A tak se stalo, že u kýženého cíle naší cesty pečlivě v Praze u pivka plánované, stanula pouze nejúdernější část naší skupiny.

1.den Praha - Polsko - Brest
2.den Kiev - letiště
3.den Taškent - Leninabad - Kokand 
4.den Kokand – Kani – Fergana – Chajdarchan
5.den Chajdarchan – Soch – Matča
6.den s geologama pod ledovec
7.den já na hřeben, Milan pod ledovec
8.den do údolí
9.den do Batkentu
10.den Batkent – Isfara – Leninabad – Taškent
11.den Taškent – Suchumi – Kiev
12.den Kiev

II. v horách (zápisky z deníku)

Konečně v pořádnejch horách. Držíc se skvělé rady starýho Uzbeka z Kanu, jeli jsme autobusem do Chajdarchanu. Zde vznikla již zmíněná lehká rozepře ohledně směru další cesty a tak Karel & spol. odešli hledat štěstí (a hory) v okolí tohoto hornického města. Já s Milanem jsme si v klídku zaplatili hotel s teplou vodou a ráno jeli dle rady onoho staříka do Sochu. Tam jsme se zeptali jak dál v „Samyje vysókyje góry“ a šli na stopa. 
Chytli jsme Nivu jedoucí do kišlaku Kan (je to jen shoda jmen s předcházejícím městečkem). Pak se nám poštěstilo stopnout gruzavík, kterej jel až vysoko do hor s nákladem sena, nějaký soli a Kirgizů. A tak jsme se na korbě modlili, aby zběsile na okraji propasti se ženoucí náklaďák v pořádku dojel. Chvílema to tak nevypadalo.
Zvlášť, když v jednu chvíli řidič zastavil, zašátral za balvanem, vytáhl butilku vodky a půlku ji vyžah. Když viděl naše zděšený ksichty, dal nám taky, takže nám potom už cesta tak nebezpečná nepřipadala.
Nakonec jsme šťastně seskočili z korby a šli asi 2 km ke stanům pastevců. Tady jsme rozbili tábor. Byli jsme pohoštěni kyselým mlíkem, naoplátku nabídli meloun, lehce pokecali (i když oni rusky moc neuměli) a šli spát.
Ráno jsme vyšli směr kišlak Zardali. Po cestě jsme narazili na tábor geologů. Nabídli nám boršč a meloun a hlavně nás konečně uvedli do obrazu, kdeže to vlastně jsme. K našemu velkému překvapení jsme byli přesně tam, kde jsme být chtěli – v oblasti horského uzlu Matča. Potom jsme se svezli kousek cesty Gazem a s jedním z geologů vyrazili směr jezero Karakul. 
Po dost únavným pochodu jsme se s geologem rozloučili a vyrazili k ledovci, kterej se skvěl kousek nad námi. Poblíž stanu jednoho pastevce jsme se utábořili. Byli jsme dost grogy a tak rozdělali oheň, uvařili torič a šli spát. Asi za 2 hodiny jsme se vzbudili a začali vařit čaj. Na návštěvu přišel soused – pastevec, přinesl lepjožku a pečenou baraninu. Popili jsme čaj, pokecali a asi v půlnoci šli spát. Zbytek skopovýho jsme nechali před stanem a ukryli pod kameny, což ovšem vůbec nevadilo jednomu roztomilýmu asi jako vlk vypadajícímu psovi. Sežral všechno. Ale za to hlídal celou noc náš tábor a odháněl berany, kozy a divou zvěř.
Ráno bylo Milanovy blbě a tak to vypadalo, že zůstane v táboře. Já jsem se vydal na výlet. Původně jsem se rozhodoval o ledovci či blízkém sedle, ale nakonec jsem vylezl na jeden asi 5.000 m hřbet. Dal mi dost zabrat – šutry se drolili a tak byla klika, že jsme měl s sebou cepín, kterej mi pomohl jak na tom malým ledovci ,co tam byl, tak i na těch šutrech. Při výstupu jsem se zřejmě dostal blízko orlího hnízda, což hrubě nasralo jeho obyvatele a začal kroužit kousíček nade mnou, žlutým okem mě pozorujíc. Sevřel jsem pevně cepín v očekávání útoku, ale asi dostal hrachy a vybodl se na mě.
Kousek pod vrcholkem se mi naskytl fantastickej pohled na okolní hory – šestitisícový štíty, ledovce, dole v údolí lesy z nějakejch tůjí či co, ledovcový bystřiny – prostě něco takovýho člověk hned tak nevidí.
Ocitl jsem se v časový tísni a spěchal dolů, aby mě nezastihla tma. V údolí jsem potkal Milana, kterej překonal potíže a byl se mrknout na ledovci. Společně jsme dorazili do tábora a hned šli spát.
Ráno jsme posnídali a dost se přecpali (Milanovi potom nebylo zrovna nejlíp) – vůbec teď málo jíme a když náhodou se najíme víc, hned je těžko. Po obědě jsme rozdali zásoby, sbalili a šli do vedlejšího údolí . Tam jsme se rozhodli přenocovat. Milan ještě šel pátrat (neúspěch) po svý tašce, odložené někde v okolí při cestě tam a já se šel rozhlídnout po blízkým nádherným kaňonu. Večer nám děti z nedalekýho tábora pastevců donesli kyselý mlíko a jelikož jsem jim neuváženě za to dal po šumáku, měli jsme je tam až do odjezdu každou chvíli. 
Ráno jsme zabalili a šli k do hlavního údolí. Po cestě jsme konečně našli tu Milanovu tašku, takže byl spokojen. Dole u řeky jsme se opláchli, dostali melouny a vodku od projíždějících Kirgizů a potom chytli nákladˇák jedoucí do Batkentu. Cesta byla příšerná, na korbě s beranem, řidič blbec, no stálo to za hovno. Do Batkentu jsme dojeli asi v 11 večer, dali kokotovi 20 metrů mýho nádhernýho lana za ty muka na autě a šli do hotelu. V luxusní umývárně na dvorku (hadice) jsme se umyli a šli spát.

III. zpět mezi lidi (zápisky z deníku)

Ráno jsme skákli do hospody, nacpali se nějakým podezřelým paskvilem a šli se mrknout, jak do Isfary. Chvíli jsme zkoušeli chytit taxi, ale přišel ke cti autobus.
V Isfaře jsme se navzdory nakropenýmu Rusákovi nezdrželi a za chvíli jeli do Leninabadu. Tam jsme taky moc neotáleli a chytli dročku (nebo spíš ona chytla nás) do Taškentu. Cesta byla pohodlná, rychlá a vzhledem k řidičově sklonu k usínání i napínavá. Ale nakonec jsme to zvládli a dokonce se nám podařilo na letišti zarezervovat naše letenky. Ovšem aby den nebyl tak úspěšný, zašli jsme do příjemně vyhlížejícího baru, dali si nepitelný coctail a nějaký podivně vyhlížející jídlo hrdě nazvané „bifštěks“, vyplázli 28 rublíků /tenkrát Kčs 280/ a nasraný odešli. Chrápali jsme na Inturistu ve společnosti Arabů a SSSR nás začínal dost štvát.
Letadlo, který mělo letět ráno v 8:40 letělo v půl druhý a ještě přes Suchumi – výsledkem bylo šestihodinový zpoždění, který nám dost přidalo na náladě. Ale nejlepší byl náš první pokus zakoupit si na kyjevském nádraží jízdenky do Prahy. Škoda slov a našich nervů.
Spali jsme na nádražním Inturistu a ráno znovu zkusili štěstí – tentokrát po třech hodinách a za využití fyzické síly úspěšně. Potom jsme vyrazili do města Kyjeva, najedli se, utvrdili v přesvědčení, že kam bolševik šlápne, sto let tráva neroste, propásli pivo (!) a vrátili se na nádraží očekávajíc kýžený odjezd vlaku směr civilizace.