Jižní Afrika - oblast, kde se můžeme setkat jak s vysokými horami, kde se v zimě lyžuje, tak s pouštěmi, kde přežije jen to nejodolnější. Oblast, kde lze pohlédnout divé zvěři do očí. Je to země nádherných přírodních úkazů, výborného vína a pro Středoevropana nezvyklých kulinářských specialit. Žádný div, že zlákala i nás. Naplánovali jsme navštívit tři jihoafrické státy – JAR, Svazijsko a Lesotho. 
Pro návštěvu oblasti jsme zvolili září, kdy zde začíná jaro a nelítá ještě moc komárů. Přesto jsme pro jistotu brali antimalarika. Kromě toho je záhodno se nechat očkovat proti hepatitidě a vzhledem k vysokému výskytu HIV pozitivních i se vystříhat některých radovánek.

Výchozím bodem naší cesty byl Johannesburg, známý svým hornictvím a poslední době i velmi rozšířenou kriminalitou – v různých mezinárodní žebříčcích zločinosti se pravidelně umísťuje na předních místech.
Přímo na letišti jsme si vyzvedli osmimístný VW Transporter a hned vyrazili k našemu prvnímu cíli – Krugerovu národnímu parku. Vyrazili jsme zřejmě příliš rychle, ale dopravního policistu jsme nakonec přesvědčili, že jsme se tak soustředili na pro nás nezvyklou jízdu vlevo, až jsme zcela opomněli sledovat rychlost.
V jednom větším městečku na trase jsme se rozhodli doplnit zásoby tekutin. Alkoholické nápoje se v JAR prodávají pouze ve specializovaných obchodem nazývaných „Liquer Store“. Tento obchod jsme objevili a tak jsme nakoupili. Ovšem je třeba počítat s tím, že v okolí některých těchto obchodů se často zdržují nekalé živly, k jejichž oblíbené kratochvíli patří i okrádání nic netušících turistů. My jsem však tušili, proto jsme na fintu s upozorněním na píchlou pneumatiku neskočili a raději jsme se urychleně vzdálili.

Ještě ten den jsme jižní branou vjeli do Krugerova parku. Jako ve všech zdejších národních parcích, je i zde plně zajištěn komfort a bezpečí turistů. Každý camp má restauraci, obchod a některé i bazén či malé letiště. Rovněž pokrytí GSM signálem je na slušné úrovni. Před divokou zvěří pak je camp chráněn bytelným plotem, za kterým se po setmění scházejí hyeny, číhající na zbytky z grilovaných mas. Zde je na místě upozornit, že ačkoliv je všude hojnost grillů /“brajtů“/, dřevo a podpalovač je nutno zakoupit. Je však k dostání téměř všude, stejně jako již předpřipravené steaky obřích rozměrů.

V tomto nejnavštěvovanějším jihoafrickém /a patrně i africkém/ parku je koncentrováno ohromné množství zvířat. Celé jeho území /velké jako čtvrtina ČR/ je obehnáno plotem, nicméně ani toto opatření nezabraňuje průniku pytláků ze sousedního Mosambiku.
Nejvíce zvěře je možno pozorovat brzy ráno a při západu slunce. Limitujícím faktorem je doba, kdy jsou otevřené campy - od 6 do 18 hod. Vstávali jsme proto kolem půl šesté, abychom úderem šesté vyráželi z brány campu. Měli jsme možnost pozorovat všechny nejznámnější zástupce africké fauny – slony, nosorožce, buvoly, množství antilop, pakoňů, žiraf a zeber, v řekách pak krokodýli a hrochy. Největší zážitek nám ale připravila naše nesprávná kalkulace. Na komunikacích v Krugerově NP je omezená rychlost aut – 60 km/h na asfaltových a 40 km/h na nezpevněných cestách a vzhledem k zmiňované zavírací době campů, je třeba naplánovat trasu tak, aby bylo možné do campu dojet. Kdyby tam někdo nedorazil, spustil by tím záchranou akci. Jednoho dne jsme se nějak opozdili a ocitli jsme se dost pozdě daleko od našeho /a jakéhokoliv/ campu. Tím pádem jsme byli na cestách úplně sami. Rozhodli jsme se, že pojedeme trochu rychleji. Avšak zdejší zvířena je zřejmě zvyklá, že chvíli před šestou utichne veškerý turistický ruch, a zvláště šelmy vycházejí na asfalt, aby využili jeho naakumulované teplo. A tak nám pojednou cestu přehradila početná skupinka tří lvic a několika lvíčat. Byly tak blízko, že kdyby někdo z nás měl odvahu a otevřel okýnko, mohl by se jich dotknout. No, ale přeci jen jsme nechtěli, aby nás začali hledat strážci parku, objeli jsme tedy opatrně smečku a mazali dál. Za chvíli jsme zpozorovali i mohutné lví samce. Ti naštěstí nebyli přímo na silnici. O kus dál jsme viděli i levharta – toho spatřit chce už pořádnou porci štěstí. Do campu jsme nakonec dorazili přesně v šest, a byli jsme tak plní zážitků, že jsme tentokrát spořádali po večeři o pár lahví vína více. 

Z Krugerova NP jsme se přesunuli do Svazijska. Tento malý a chudý stát nás přivítal špinavou celnicí a nepřívětivým počasím. Po obdržení víza, jsme vyrazili do Mlawula Nature Reserve. U vstupní brány jsme zakoupili dříví, zaplatili vstupní poplatek a podle jednoduchého plánku začali hledat náš camp. Tam na nás již čekalo hejno pštrosů. Po krátkém proběhnutí se jsme postavili stany. Vzhledem k vlhku jsme je umístili do velikých otevřených chatrčí, takže jsme před deštěm byli dokonale chráněni. 
V celém NP jsme byli jediní turisté, ale bylo o nás vzorně postaráno. Chvíli po našem příjezdu přijel džíp s černoušema, kteří zatopili pod kotlem u umývárny, čímž jsme po chvíli měli k dispozici i teplou vodu.
Na rozdíl od Krugerova NP zde není prakticky žádná člověku nebezpečná zvěř /kromě hadů/, proto je možné se tu pohybovat po svých. Využili jsme toho, a šli se projít po Leopardí stezce. Byli jsme jen varováni před pašeráky, kteří využívají blízkých hranic s Mosambikem. Po procházce nás přepadla žízeň, vydali jsme se tedy prozkoumat nejbližší pohostinské zařízení. Byla to dost ukrutná špeluňka, zakoupili jsme proto raději něco plechovek piva a vypravili se zpět do campu. 
Po průjezdu Svazijskem jsme se vydali do Santa Lucie, rozkládající se opět v JAR na pobřeží Indického oceánu. Bylo tu hrozně turistů, a tak jsme se urychleně přesunuli do dalšího ráje divoké zvěře – NP Umfalozi-Hluhluwe. Tato rezervace je známá především svojí populací nosorožců, včetně tzv. bílých nosorožců. Ale i ostatní příslušníci africké zvířeny jsou tu hojně zastoupeni, o čemž jsme se přesvědčili zejména při nočním safari, kdy většina predátorů loví, což jsme měli možnost vidět na vlastní oči.

Pokračovali jsme dále do Dračích hor. Zde jsme se ubytovali na farmě, kde jsme měli k dispozici 3 pokojový plně vybavený /vč. služky/ dům. Velmi příjemné po mnoha nocích ve stanu. 
Následujícího dne jsme se vydali na tůru na průsmyk Sani Pass, kde je jeden z hraničních přechodů do Lesotha. 
Lesotho je malý stát ze všech stran obklopený JAR. Má vysokou průměrnou nadmořskou výšku a na jeho území se nachází i nejvyšší hora Dračích hor /3482 m n. m/. Obyvatelstvo je dost chudé, ale vypadá celkem spokojeně. Možná k tomu přispívá i značně rozšířené kouření marihuany.
Stejně jako v případě Svazijska, i tady jsme vízum dostali přímo na hranicích. Po krátké procházce po okolních horách jsme si v místní údajně nejvýše položené hospodě v Africe dali pivo a vydali se na cestu zpět.
Dalším přesunem jsme se dostali do oblasti bizarních skal Golden Gate, a potom jsme už jeli opět směr oceán.
Po cestě jsme se trochu zregenerovali v termálních pramenech v Springfonteinu a potom už jsme se ocitli v NP Tsitsikamma. Tady jsme zažili nejhorší noc celé cesty. Zasloužila se o to silná noční bouře, kdy já a můj spolubydlící jsme byli totálně vytopeni
Následující zastávkou byla rezervace De Hoop, kde lze dobře sledovat velryby. Nedaleko odtud je i nejjižnější bod Afriky – Mys Magallhaes. 
Dále jsme pokračovali do vinařské oblasti Kapsko se svojí metropolí Cape Town. Splnili jsme povinnost a podnikli strmý pěší výstup na Stolovou Horu /lanovkou jsme pohrdli/, navštívili Mys Dobré Naděje a důkladně ochutnali místní skvělá vína a speciality zdejší kuchyně.
Náš čas vymezený na tuto cestu vypršel a tak zbývalo už jen vrátit náš spolehlivý vůz a nasednout do Jumba směr Londýn.