I. Cesta do hor

Jednoho příjemného večera jsme s přáteli řešili, kam pojedeme o zasloužené dovolené. Po zkušenostech z minulého roku, kdy nám organizace výpravy do Botswany zabrala spoustu času, jsme se rozhodli, že tentokráte využijeme servisu některé z cestovních kanceláří specializujících se na pro nás atraktivní končiny. A tak jsme hledali v katalozích a na síti sítí, až jsme našli. Cílem byl zvolen Sikkim s trekem pod Kančendžengu. Sikkim je nejmladší stát Indie. Má necelých půl milionu obyvatel a až do roku 1975 byl samostatným královstvím. Rozkládá se při východní hranici s Nepálem, na severu pak sousedí s Tibetem /dosud okupovaným Čínskou bolševickou republikou/ a na východě s Bhůtánem. Nejzajímavější pro nás bylo, že se na jeho území nachází nejvyšší hora Indie a třetí nejvyšší hora světa Kančendženga (8.586 m). K návštěvě této oblasti je kromě běžného cestovatelského vybavení /oblečení, spací vak, batoh, boty, platný pas, slivovice, .../ potřeba rovněž indickou ambasádou vydané povolení ke vstupu. Mluví se zde hlavně nepálsky, ale s angličtinou se v pohodě vystačí. Pro návštěvu této části Himaláje jsou vhodná jen dvě období - před monzunem (duben, začátek května), kdy je počasí méně stabilní s poměrně častými přeháňkami (nad 3.500 m sněhovými), a po monzunu (podzim). My jsme zvolili první možnost kvůli příležitosti pořádně otestovat naše vesměs nově zakoupené nepromokavé oblečení a obuv. Po zdárných přípravách, kdy jsme si nejen opatřili věci nezbytné pro přežití ve vysoké nadmořské výšce a tudíž i zimě, ale i podstoupili různá očkování (určitě proti hepatitidě, někdo měl i proti meningitidě a pár bralo i antimalarika) a důkladně vybavili osobní lékárny, kde by nemělo chybět dostatečné množství léků proti střevním potížím, desinfekce a tablety ke zpitnění vody, jsme konečně vyrazili. Nakonec nás byla celkem dost - 18 lidí. Bez jakýchkoliv problémů jsme doletěli do Kalkaty, kde na nás již čekaly dopravní prostředky (autobus a terénní vůz zn. Tata), kterými jsme měli překonat vzdálenost cca 550 km na hranice Sikkimu. Cesta to pohodlná nebyla ani v nejmenším. Indové jezdí jako hovada a kombinace mizerných tlumičů a mohutných děr v silnici taky k pohodlí moc nepřidá. Valnou většinu provozu obstarávají nákladní auta, jejichž technický stav by byl noční můrou každého normálního dopravního policajta, a rikši, které ačkoliv v hojném počtu brázdí silnice i v noci, jsou osvětleny maximálně bělmem řidičova oka. Není proto divu, že nehodovost je veliká. Ale po pár hodinách jízdy a konzumace slivovice jsme již jen apaticky hleděli, jak se s troubením řítíme na protijedoucí náklaďák, abychom se v poslední možné chvíli vyhnuli a přitom zahnali pár rikš do pankejtu (byl-li nějaký). Tato očistná cesta trvala 24 hodin. Poté jsme přestoupili - tentokrát všichni - do džípů (omlouvám se firmě Chrysler-Jeep), které nás měli dopravit dalších asi 170 km (4 hodinky) do hlavního města Sikkimu - Gangtoku.

V Gangtoku jsme měli zamluvený hotel, což přišlo každému z nás vhod neboť jsme si mohli konečně trochu zdřímnout a i spáchat nějakou tu hygienu. Zbyl čas i na prohlídku města (nic moc) včetně návštěvy trhu, kde si někteří z nás nechali ušít vynikající protidešťový vak na bágl. Jak jsme se přesvědčili, vskutku neocenitelná věc. V této oblasti a v tomto období totiž déšť není ničím vzácným. Ráno jsme naložili bagáž na džípy, vtěsnali se dovnitř a vyrazili směr Yuksom.
Toto dříve hlavní město Sikkimu je mrňavá díra, vyznačující se velkým počtem hospod a ubytovacích zařízení asijského standardu a hlavně pak blízkostí jediného vstupu do národního parku Kančendženga.  Dorazili jsme sem v podvečer a jelikož bylo třeba ladit formu na ranní nástup na trek, šli jsme se blíže seznámit s kvalitou již zmíněných zdejších hospod. Jedna nás zaujala slunečníkem nad velkým stolem, zasedli jsme proto a lehce popíjeli místní pivo. Po zdecimování jeho zásob a několikátém nervózním zvuku píšťalky místního ponocného, jsme šli spát. Ráno jsme si pečlivě zabalili a netrpělivě vyhlíželi jaky, kteří nám měli naše zavazadla nést. Naštěstí se brzy objevili. Jaci (i když tohle vlastně nebyli praví jaci, ale kříženci s nějakou krávou) byli naloženi nejen našema batohama, ale i dalšími věcmi potřebnými pro zdárný průběh celé výpravy. A co nepobrali, pobrali místní nosiči. Naše skupina se tak celkem rozrostla, podpůrný tým čítal 2 průvodce /jeden vpředu, jeden vzadu/, 2 honáky jaků, kuchaře, obstarávače topiva a 2 roznašeče čaje. A možná jsem ještě někoho zapomněl. Celý trek (včetně jídla, ubytování a podpůrného personálu) stál 180 dolarů a jaci vyšli asi na 600 Kč. Za tyhle prachy to bylo opravdu hodně muziky. A to se ještě jeden ze Šerpů tahal s masivním dřevěným stolem, abychom měli kde kulturně pojíst.

U vstupní brány proběhla kontrola povolení, obdrželi jsme pro štěstí hedvábný šátek a konečně mohli vyrazit do nitra Himaláje.

II. Na treku

První den našeho pochodu jsme měli zdolat převýšení 1300 m. Zezačátku se šlo ve vedru tropickou džunglí. Všude bylo plno potůčků, vodopádů a říček, které se překonávali po nepříliš důvěryhodných závěsných mostech. Po 7 hodinách pochodu jsme dorazili do našeho prvního tábora - Tshoky, ležící ve výšce 3000 m nad mořem. Byla zde nově vyhlížející podlouhlá chatka s několika místnostmi, kam jsme se pohodlně vešli, a těšili se na ničím nerušený spánek. Ten se bohužel u mnoha z nás, nížinných tvorů, nekonal neboť se objevili první lehké příznaky horské nemoci. Prevencí je zvýšený přísun tekutin a tak koho nebolela hlava či se mu i dobře dýchalo, chodil zase často na záchod. Druhý den jsme šli poměrně krátký, ale zato dost příkrý úsek do Dzongri . Tato horská bouda ležící ve výšce 4000 m n. m je zajímavá nejen krásným okolím a nedalekým výhledem na Kančendžengu, ale zejména chytře zhotoveným záchodem. Ten je postaven na poměrné prudkém potůčku, takže je přírodně splachovací. Třetí den byl aklimatizační s volným programem. Část skupiny se vypravila se mrknout dál do lůna hor, někteří se šli projít jen po okolí a zbytek se věnoval léčbě svých chorob. Čtvrtého dne jsme se opět vydali na přesun. Naším cílem bylo přejít hřeben a dostat se tak do údolí vedoucího již přímo k sedlu Goecha-La, které je již jen co by kamenem dohodil od Kančendžengy.
>Cesta nebyla přehnaně dlouhá ani náročná a tak jsme celkem brzy dosáhli campu Thansing. Leží přibližně ve stejné výšce jako Dzongri a tak většina z nás byla v pohodě. Někdo se dokonce šel ještě mrknout na blízký hřeben nabízející zajímavé výhledy.  Ubytovali jsme se částečně v horské boudě a částečně ve stanech. Jak se ukázalo, ve stanu to bylo výrazně komfortnější neboť bouda se díky mnohonásobnému intenzivnímu chrápaní proměnila v medvědárium. Jako obvykle, i následujícího rána jsme ještě ve spacích vacích obdrželi od šerpů čaj, který nám dodal sil na vyhrabání se z pelechů.

Přesun do nejvyššího tábora jménem Samiti Lake, ležícího kolem 4.350 m nad mořem, byl docela krátký a téměř by se dalo říci odpočinkový. Šli jsme totiž ledovcovým údolím a tak cesta je nepříliš strmá a poměrně pohodlná. V těchto výškách už panuje pěkná zima a tak kvalitní oděv je nezbytnou podmínkou přežití. Rovněž včasná a dostatečná aplikace ochranného krému s dostatečným UV faktorem je kvůli ostrým slunečním paprskům důležitá. Camp Samiti Lake je vybudován, jak už sám název napovídá, u jezera. Jedná se o jezero ledovcové a vzhledem k absenci poživatelných živočichů i celkem nezajímavé. Co však zajímavé je, je fakt, že je tu výchozí místo vhodné k ataku sedla Goecha-La. Tento útok začal ve 4 hodiny ráno následujícího dne. Všichni na sebe navlékli veškeré dostupné drtiče mrazu (bylo kolem -15°C) a vzali dostatečné zásoby tekutin.
Takto vybaveni jsme vyrazili do dosud temné noci. S východem slunce jsme se ocitli na první vyhlídce odkud byla krásně vidět Kančendženga. Bohužel byla tato vyhlídka pro pár osob i vyhlídkou poslední, neboť pro akutní horskou nemoc museli okamžitě sestoupit zpátky do tábora.
Ostatní pokračovali dál. Okolní hory nabízeli nádherné pohledy na štíty a ledovce v záři vycházejícího slunce.

Konečně první dorazili do sedla Goecha-La. Je ve výšce 4940 m n. m. a třetí nejvyšší hora se odtud zdá být na dosah ruky. Svými 8.586 m budí respekt i u těch, kteří jinak jen tak z něčeho respekt nemají.
Výstup byl dost vysilující, přesto se úderná skupinka odvážlivců vydala ještě na sedlo blíž ke Kančendženze. Někdo tvrdí, že teprve tohle je opravdové Goecha-La, čemuž jsem vzhledem ke své přítomnosti v této akční skupině nakloněn věřit. Ovšem dojít tam vyžadovalo zaktivizovat poslední zbytky fyzických i psychických sil. A aby toho nebylo dost, ještě jsme vylezli na stěnu nad námi, abychom pokořili magickou hranici 5.000. Protože jsme chytili nádherné počasí, bylo v téhle nadmořské výšce zcela nezbytné nosit kvalitní sluneční brýle. Sníh a ledovce paprsky tak odrážejí, že každá škvíra mezi brýlemi a očima hrozí reálným nebezpečím akutního zánětu spojivek. A to ještě v lepším případě. Čekala na nás ještě dlouhá cesta zpět, proto jsme byli nuceni poměrně brzy za sebou nechat Kančendžengu i se svým božstvem a vydat se dolů. V Samiti Lake jsme si dali pauzu, počkali na opozdilce a pokračovali dál. Naším cílem pro tento den byl tábor ještě pod následujícím Thansingem. Celkem namáhavý den. A aby toho nebylo dost, jeden člen výpravy (který se ani neúčastnil výstupu), měl otok plic, kašlal krev a tak aby tam bídně nezhynul, ti, co měli nejvíce sil, ho vzali a nesli dolů. V Thansingu jsme potkali doktora - specialistu na horské nemoci a ten spolu s naším doktorem (i když ten měl zásluh více neboť maroda ošetřil už nahoře v nejakutnějším stavu, a navíc byl i mezi nosiči) ho částečně zprovoznili. Do cíle jsme doškobrtali z posledních sil. A tak jsme vybalili poslední zásoby pálenek a vypili je. Usnulo se tvrdě, ani chrapot tentokrát nebudil. Dál už před námi byla jen cesta dolů pralesem.Následující noc jsme strávili v Bakhim Forest Rest House, již jen kolem 3.000 m n. m. a konečně dalšího dne jsme opět stanuli v Yuksomu. Zde jsme při čekání na naše džípy stačili ještě obdarovat naše domorodé mužstvo (majitele změnili naše čutory, karimatky, mikiny, čepice a další praktické věci) a vypít zásoby dalšímu zdejšímu restauratérovi. Džípy nás odvezly do Pemayangtse, kde se nachází významný buddhistický klášter. Po dlouhé době jsme se zde ubytovali v zařízení hotelového typu, čehož valná většina využila k různým radovánkám včetně využití pohodlí splachovacího záchoda a jakžtakž fungující koupelny. Ve zdejší restauraci se poprvé a bohužel ne naposledy projevil zajímavý indický zvyk - pokud si objednáte celé kuře (výslovně v jídelním lístku takto specifikované), dostanete sice celé kuře, ovšem s oříznutými prsíčky a stehny.Po pohodlně v posteli strávené noci jsme posnídali s výhledem na na obzoru se tyčící hory a poté šli na prohlídku kláštera.
Po prohlídce jsme se opět nasoukali do džípů a přesunuli se do města čaje - Darjellingu.

Darjelling se rozkládá na svazích hor ve výšce okolo 2000 metrů, obklopen čajovými plantážemi. Vysoká nadmořská výška způsobuje po celý rok příjemné klima. Ale na druhou stranu, tím, že je to tu samý kopec, musí auta (a jezdí jich tu požehnaně) jezdit stále na 1., maximálně 2. rychlostní stupeň a tak výhody svěžího horského vzduchu jsou důkladně skryty pod příkrovem výfukových plynů. Pojem "emisní limit" je zde zřejmě pojmem neznámým.V Darjellingu jsme přespali, prohlédli si ho, nakoupili něco čaje a suvenýrů a odjeli autobusem do v Bengálské nížině ležícího města Siliguri. Zde jsme přestoupili do dalšího autobusu a vyrazili směr Kalkata. Noční přesun proběhl beze ztrát a tak jsme se ráno ubytovali v místním hotelu a po menším odpočinku se šli podívat do města. Kalkata v nás moc dobrý dojem nezanechala. Spíše naopak. A tak jsme byli vyloženě rádi, když jsme konečně nastoupili do letadla a vydali se zpět do Evropy.